grepolis.jpg
grepolis1.jpg
Stavěj velkolepá města, navazuj mocná spojenectví, využívej moci bohů, dobývej svět!
Tuto hru hraji, připadá mi to jako remix travian, divokých kmenů a kingsage...
Prozatim toho nemám objeveno tolik, ale vypadá to na docela dobrou hru....vyzkoušejte :-)

KLIKNI na OBRÁZEK a HRAJ

Poprava nacistických válečných zločinců v Norimberku

Poprava nacistických válečných zločinců v Norimberku
podle článku Kingsburyho Smitha
zpracoval: Jiří Svršek

1. října 1946 Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (Nürnberg)po 216 soudních jednáních vynesl rozsudky. Z původních 24 obviněných jich12 (včetně Martina Bormanna v nepřítomnosti) odsoudil k trestu smrti oběšením.Odsouzení k trestu smrti byli Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop,Alfred Rosenberg, Julius Streicher, Ernst Kaltenbrunner, Hans Frank, FritzSauckel, Seyss- Inquart, Wilhelm Frick, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl a MartinBormann.

Kingsbury Smith, autor článku [1], byl vybrán jako jeden z několikazástupců amerického tisku, jimž byla umožněna účast při popravách.
 

 

Hermann Wilhelm Göring
(1893 - 1946)

Hermann Göring byl vrchním velitelem Luftwaffe (německéhovojenského letectva), Prezidentem Říšského sněmu, Ministerským předsedouPruska a ustanoveným nástupcem Adolfa Hitlera.

Hermann Göring se narodil 12. ledna 1893 v Rosenheimu. Jeho otec bylprávníkem a Bismarck ho vyslal do jihozápadní Afriky jako prvního stáléhozplnomocněnce. V roce 1914 nastoupil do armády jako důstojník pěchoty abrzy se stal bojovým pilotem. V roce 1918 se jako důstojník letecké jednotkyRichthofen sestřelil 22 nepřátelských letadel. Byl vyznamenán za odvahua obdržel Železný kříž první třídy. Koncem války byl válečným hrdinou.Po skončení války působil jako letecký akrobat v Dánsku a ve Švédsku, kdepotkal svoji první manželku baronku Karin von Fock-Kantzow, s nížse oženil v Mnichově v únoru roku 1922.

Aristokratické postavení a prestiž válečného hrdiny Göringovi pomohlivstoupit do mladé nacistické strany a Adolf Hitler ho v prosinci 1922 jmenovalvelitelem jednotek SA. Göring, který se nemohl vyrovnat s trpkou porážkouNěmecka, získal v NSDAP to, co hledal: akci, dobrodružství, kamarádstvía uspokojení z moci.

V roce 1923 ze zúčastnil mnichovského puče, byl vážně zraněn a muselna čtyři roky opustit Německo, dokud nebyla vyhlášena všeobecná amnestie.V zahraničí pobýval v Rakousku, v Itálii a pak ve Švédsku, kde byl přijatdo nemocnice pro duševně nemocné kvůli své drogové závislosti na morfinu.V září 1925 byl umístěn do útulku pro nebezpečné chovance jako těžký toxikoman,aby se zde léčil.

Po návratu do Německa v roce 1927 byl znovu přijat do NSDAP a v roce1928 se stal jedním z prvních poslanců Říšského sněmu této strany. Běhemnásledujících pěti let Göring hrál významnou roli na cestě Adolfa Hitlerak moci. Využíval svých kontaktů zejména v konzervativních kruzích, mezivelkými podnikateli a vojenskými důstojníky, které přesvědčil k podpořeNSDAP. Přispěl k úspěchu nacistické strany ve volbách 31. července 1932a byl jmenován Prezidentem Říšského sněmu.

30. ledna 1933 byl Adolf Hitler jmenován Říšským kancléřem. HermannGöring se stal Pruským ministrem vnitra, vrchním velitelem Pruské policiea tajné státní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei) a Komisařempro letectví. Jako tvůrce tajné policie společně s Heinrichem Himmlerema s Reinhardem Heydrichem nechal vystavět první koncentračnítábory pro politické odpůrce. Göring zde prokázal svoji nezměrnou schopnostterorizovat a krutě potlačovat veškerý odpor.

V rámci boje proti komunistům bylo Prusko "očištěno" od stovek důstojníkůa tisíců řadových policistů, které nahradili příslušníci SA (Sturm-Abteilung)a SS (Schutz-Staffeln). Göring zřejmě také zosnoval požár Říšskéhosněmu, který se stal záminkou nacistů ke krvavým útokům proti komunistůma sociálním demokratům a k rozsáhlému potlačování základních lidských práv.Také řídil akci během tzv. Noci dlouhých nožů 30. června 1934, kdy byliodstraněni Ernst Röhm a další vedoucí představitelé SA.

1. března 1935 byl Hermann Göring jmenován vrchním velitelem leteckýchsil a společně s Ernstem Udetem a Erhardem Milchem zodpovídalza organizaci rychlého vybudování leteckého průmyslu a výcvik bojovýchpilotů. V roce 1936 svoji moc ještě posílil, když byl jmenován Zplnomocněncempro realizaci čtyřletého plánu. Tím získal reálnou kontrolu nad celým německýmhospodářstvím. V roce 1937 vybudoval státem vlastněný podnik HermannGöring Werke, mohutný průmyslový konglomerát se 700 tisíci zaměstnancia s kapitálem asi 400 miliónů říšských marek.

Göring svého postavení využíval k neuvěřitelnému hromadění majetku ažil v přepychu v paláci v Berlíně. Vybudoval lovecké sídlo pojmenovanépo jeho první ženě Karin (která zemřela na tuberkulózu v roce 1931), organizovalpompézní recepce, hony, hromadil umělecké poklady z celé Evropy a pobuřovalostatní členy strany svými extravagancemi. Měnil uniformy pětkrát týdně,snažil se napodobit archaický německý styl loveckého oděvu, nosil řadumedailí a šperků jako odznaků své neomezené moci. "Železný rytíř", kurióznísměs vojáka a požitkáře, "poslední renesanční muž" s teatrálním vystupováníma stále rostoucí reálnou mocí. Přesto Göring zůstával mezi německými masamipopulární, protože byl čestnější a přístupnější než Vůdce.

Göringova vychytralost, brutalita a ambice se projevily v jeho intrikováníproti dvěma vysokým generálům armády, Werneru von Fritschovi a von Blombergovi(přezdívanému "gumový lev"), které v únoru 1938 pomocí falešných obviněnía pomocí kompromitujících materiálů odstranil z funkcí.

Po Křišťálové noci (Kristallnacht) z 9. na 10. listopadu 1938Göring požadoval od německých Židů miliardu marek odškodnění. Vydal příkazyodstranit Židy ze všech významných míst německého hospodářství, vyhlásil"arizaci" židovského majetku a obchodů, přikázal vyloučit Židy ze škol,průmyslu a z úřadů. Zakázal Židům vstup do parků, lesů atd. 12. listopadu1938 vyhlásil "konečné zúčtování s Židy". Byl to opět Hermann Göring, kdovydal 31. července příkaz Reinhardu Heydrichu, aby podnikl všechny přípravyke konečnému řešení (Endlösung, Gesamtlösung) židovské otázky na všechúzemích Evropy pod německým vlivem.

Hermann Göring se ztotožňoval s územními požadavky Adolfa Hitlera asehrál klíčovou roli při připojení Rakouska (Anschluss) k Německuv roce 1938 a při likvidaci Československa v roce 1939. 30. srpna 1939byl jmenován Říšským předsedou rady pro národní obranu a 1. září 1939 bylHitlerem oficiálně prohlášen za jeho nástupce. Göring pak řídil útok německéholetectva (Luftwaffe) na Polsko a Francii a 19. června 1940 byl jmenovánŘíšským maršálem.

V srpnu 1940 se Göring připravil na velkou ofensivu proti Velké Británii,která měla smést britské královské letectvo (RAF, Royal Air Force)z oblohy a zabezpečit nadvládu Luftwaffe nad Velkou Británií. Bitvuo Velkou Británii však prohrál poté, co udělal zásadní taktickou chybu,když nařídil mohutné noční bombardování Londýna na 7. září 1940 v době,kdy se britská letecká obrana zotavovala ze svých ztrát na zemi a ve vzduchu.Tato změna zachránila letecké řídící stanice před zničením a poskytla britskémuletectvu delší čas pro zotavení. Neúspěch Luftwaffe (které Hitler Göringovinikdy nezapomněl) vedlo ke zrušení operace "Lvoun" (Seelöwe), plánovanéinvaze do Anglie a k počátku politického pádu Göringa. Další neúspěchyLuftwaffe na východní frontě a bombardování Německa spojeneckým letectvemjen potvrdily Göringovu neschopnost jako vrchního velitele. Německé letectvotechnicky zaostávalo, protože Göring kladl důraz na osobní hrdinství místona vědeckotechnický výzkum.

Göring kvůli svým neúspěchům v očích Vůdce rychle propadl do netečnostia do světa svých snů a představ. Odmítl například v roce 1943 hlášení generálaGallanda o pronikání spojeneckých bombardérů do stále hlubšího území Německa.Göring se stal pouhým stínem své dřívější osobnosti, diskreditován, izolována stále více obviňován Vůdcem za německé porážky. Bormannovy intriky, rostoucívliv Heinricha Himmlera, Josepha Goebbelse a Alberta Speera, psychicképonižování Vůdcem vedly k tomu, že Göring začal postupně duševně chátrat.Když Hitler vyhlásil, že zůstane až do konce války v Berlíně, Göring bylBavorsku. Domníval se, že Vůdce abdikoval a on má převzít jeho úřad. Kdyžse to Hitler dověděl, okamžitě ho zbavil všech funkcí, vyloučil ho ze stranya nechal ho uvěznit. Krátce poté, 9. května 1945 byl Göring zajat vojáky7. americké armády a ke svému velkému překvapení byl postaven před mezinárodnívojenský tribunál v Norimberku.

Během soudního procesu ve vězení Göring zhubl a neměl přístup k drogám.Při jednání se zuřivě bránil a často obviňoval svědky. Vystupoval jakodominantní osobnost, nařizoval výpovědi ostatním vězňům, vyzdvihoval svévlastní hrdinské úspěchy a pevně věřil ve svoji nesmrtelnost jako německéhohrdiny. Přesto byl shledán vinným ve všech čtyřech bodech obžaloby: z přípravyválky, ze zločinů proti míru, z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti.Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. 15. října 1946, dvě hodiny před popravou,spáchal sebevraždu jedem.
 

 

Joachim von Ribbentrop
(1893 - 1946)

Joachim von Ribbentrop byl původně obchodníkem s vínem. 1. května1932 vstoupil do NSDAP. Od roku 1933 působil jako zvláštní Hitlerův pověřenecpro zahraniční záležitosti. 23. dubna 1943 byl jmenován zvláštním komisařemŘíšské vlády pro odzbrojení. V této funkci podléhal ministru zahraničníchvěcí. 1. června 1935 byl Hitlerem jmenován do funkce mimořádného a zplnomocněnéhovelvyslance se zvláštním posláním. V této funkci řídil jednání s Brityna konferenci v Londýně o námořní výzbroji v červnu 1935. Od 30. října1936 byl velvyslancem ve Velké Británii. 4. února 1938 byl jmenován ministremzahraničí. 22. května 1939 podepsal s italským ministrem zahraničí GaleazzemCianem tzv. Ocelový pakt. 23. srpna 1939 podepsal se sovětským komisařempro zahraniční záležitosti Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem v Moskvěpakt, který vymezil mezi oběma státy sféry vlivu a vedl k pozdějšímu oboustrannémuútoku na Polsko a k ruské okupaci pobaltských republik, Besarábie a severníBukoviny.

27. září 1940 podepsali Ribbentrop, Galeazzo Ciano a japonskývelvyslanec Kurusu v Berlíně trojstranný pakt. V dalším průběhuválky Ribbentropův vliv stále klesal, přestože byl říšským ministrem zahraničí.Jeho schopnosti však na tuto funkci nestačily. Ribbentrop byl snad nejvícezávislý na Hitlerovi.

1. května 1945 jednal s novým Vůdcem Karlem Dönitzem o svém působenív nové vládě, avšak ten jeho služby odmítl.

Po válce se Ribbentrop skrýval v Hamburgu až do 14. července 1945. Mezinárodnívojenský tribunál ho odsoudil k trestu smrti oběšením.
 

 

SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner
(1902 - 1946)

Od roku 1932 byl členem SS a NSDAP v Rakousku. Od roku 1937 byl vůdcemSS v Rakousku. V červenci 1934 se účastnil převratu, při němž byl zavražděnkancléř Dollfus. Byl zatčen rakouskou policií, avšak krátce poté byl propuštěn.Po připojení Rakouska k Německu (Anschluss) v březnu 1938 byl jmenovánstátním sekretářem bezpečnosti. Nedlouho poté byl povýšen a jmenován vyššímvedoucím SS a policie oblasti Dunaj v 13. vojenském okruhu. 30. ledna 1943převzal řízení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA (Reichssicherheitshauptamt).Tím se stal šéfem Bezpečnostní policie SD (Sicherheitsdienst) aBezpečnostní služby. Zodpovídal za činnost Gestapa (Geheime Staatspolizei)a za provoz koncentračních táborů. Kaltenbrunner byl Hitlerovým oblíbencema schvaloval brutální zločiny nacistů. Nerozlišoval mezi válečnými zajatci,Židy, nepřáteli a svými soky. Přestože byl formálně podřízen říšskému vůdciSS Heinrichu Himmlerovi, Himmler se tohoto záludného Rakušana obával.

V roce 1946 před Mezinárodním vojenským tribunálem tvrdošíjně zapírala nepřiznal ani svůj vlastní podpis. Za spáchané zločiny byl odsouzen ktrestu smrti oběšením.
 

 

Martin Bormann
(1900 - 1945?)

Martin Bormann byl šéfem stranické kanceláře NSDAP, reichsleiterema osobním tajemníkem Vůdce. Koncem 2. světové války se stal fakticky druhýmmužem Třetí říše.

Martin Bormann se narodil 17. června 1900 v Halberstadtu v rodině bývaléhopruského důstojníka, který se později stal zaměstnancem pošty. Bormannodešel ze školy a začal pracovat na velkostatku v Mecklenburgu. Po krátkévojenské službě u polního dělostřelectva koncem 1. světové války se stalv letech 1922 až 1923 příslušníkem Freikorps Rossbach v Mecklenburgu.

V březnu 1924 byl odsouzen k jednomu roku vězení, podobně jako RudolfHess, za podíl na brutální vraždě Walthera Kadowa, který byl Bormannůvbývalý učitel na základní škole.

Po propuštění z vězení vstoupil do strany NSDAP a stal se jejím regionálnímtiskovým mluvčím a v pak roce 1928 obchodním manažérem. V letech 1928 až1930 pracoval pro nejvyšší velení SA a v říjnu 1933 se stal ReichsleiteremNSDAP. V letech 1930 až 1933 byl šéfem Hilfkasse NSDAP. V listopadu 1933byl delegátem NSDAP v Říšském sněmu. Od července 1933 do roku 1941 bylšéfem kanceláře v Úřadu zástupce Vůdce Rudolfa Hesse, kde působil jakoosobní tajemník a pravá ruka Vůdce.

Během tohoto období Martin Bormann byl spolehlivým a výkonným tajemníkema dostal se do středu mocného stranického aparátu. Díky svým schopnostemzvládl byrokratický mechanismus a začal zastupovat Hitlerovy osobní zájmy.Martin Bormann založil a začal spravovat Fond německého průmyslu AdolfaHitlera, finančně silný fond "dobrovolných" příspěvků od úspěšných průmyslníkůVůdci, z něhož později financoval dary většiny vrcholných funkcionářů NSDAP.

Martin Bormann jako správce osobních financí Adolfa Hitlera v roce 1933zakoupil Haus Wachenfeld v Berchtesgadenu a v roce 1936 jej nechalpřebudovat na Berghof. Od počátku považoval za svoji povinnost přizpůsobitObersalzberg "Vůdcovým potřebám". Obersalzberg proto postihly zásadní změny.

V dubnu 1937 přišel Martin Bormann poprvé s myšlenkou vybudovat na vrcholuhory Kehlstein "Orlí hnízdo", Teehaus, které chtěl Vůdci jménemNSDAP darovat k jeho 50. narozeninám. Sídlo mělo být okázalé a reprezentativní,neboť mělo být přístupné výlučně Vůdci, jeho nejbližším a nacistické špičce

Martin Bormann postupně získal mocnou kontrolu nad způsobem života gauleiterů(župních vedoucích), reichsleiterů (říšských vedoucích) a zřejmě také ovlivnilživot všech příslušníků Vůdcova blízkého okolí.

Kvůli jeho brutalitě, hrubosti, nedostatku vzdělání a naprosté bezvýznamnostipříslušníci "staré gardy" podcenili Bormannův skrytý vliv a schopnost učinitse nepostradatelným. Když Rudolf Hess odletěl do Velké Británie,otevřela se cesta, aby se Martin Bormann stal "šedou eminencí". 12. května1941 byl Vůdcem jmenován šéfem Stranické kanceláře. Bormann tak ve svýchrukou soustředil potřebnou moc a zbavil se odpůrců. Až do konce války pracovalskrytě ve zdánlivě nedůležitém úřadě, kde se stal mistrem v intrikování,manipulaci a politických střetech.

Martin Bormann se projevoval jako "skromný muž Strany", strážce nacisticképravověrnosti. Byl naprostým fanatikem zejména v rasové politice a antisemitismu.Podařilo se mu během války mezi církvemi "Kirchenkampf" upevnitpozice Strany nejen vůči Wehrmachtu, ale také vůči SS.

Bormann získal kontrolu nad problematikou bezpečnosti režimu, ovládallegislativu, jmenování a postavení příslušníků Strany. Vybudoval v armáděšpionáž, kdy získal mladší důstojníky, aby sledovali politické názory svýchnadřízených. Znovu vyvolal odpor vůči křesťanské církvi, když v roce 1942v tajném pokynu gauleiterům uvedl, že moc křesťanské církve musí být definitivněa zcela zlomena. Nacismus, založený na "vědeckém" světovém názoru byl zcelav protikladu vůči křesťanství, jehož vliv podle Bormanna byl vážnou překážkoutotalitnímu režimu. Bormann se stal nejostřejším odpůrcem církve ve vedenínacistické strany. Shromaždoval veškeré doklady a důkazy proti církvi.Stal se vůdčí osobností ve "válce církví", přestože Adolf Hitler chtělz taktických důvodů problematiku církví ponechat až na období po ukončeníválky.

Martin Bormann byl jedním z rozhodujících obhájců radikálních a násilnýchkroků proti Židům, proti obyvatelům východní Evropy a proti válečným vězňům.9. října 1942 podepsal nařízení, podle něhož "trvalé odstranění Židů zúzemí Velkého Německa již nemůže probíhat emigrací, ale musí být použitonelítostné síly ve zvláštních táborech na Východě". 1. července 1943 podepsalrozhodnutí, podle něhož Adolf Eichmann získal absolutní moc nad všemi Židy,kteří nyní spadali pod výlučnou pravomoc německé tajné policie Gestapo(Geheime Staatspolizei).

Bormannovy zápisy týkající se Slovanů jasně dokazují, že Slovany považovalza "sovětizované masy" podlidí, kteří nemají žádné právo na národní nezávislost.Ve svém zápisu z 19. srpna 1942 napsal: "Slované slouží jen k prácipro nás. Jakmile je nebudeme potřebovat, mohou chcípnout. RozmnožováníSlovanů není žádoucí."

Koncem roku 1942 se Bormann stal Hitlerovým tajemníkem a jeho nejbližšímspolupracovníkem, kdy plně využil Hitlerovy slabosti a povahové zvláštnostive svůj vlastní prospěch. Bormann byl vždy Vůdci nablízku, zajišťoval proVůdce únavnou administrativu a takticky vedl Hitlera tam, kam potřeboval.Proto se Bormann stal vážným rivalem ostatním špičkám Třetí říše, jakobyl Hermann Göring, Joseph Goebbels, Albert Speer a dokonce HeinrichHimmler, jejichž přístup k Vůdci Bormann kontroloval.

Martin Bormann svoji pozici upevňoval vybudováním "čínské zdi" kolemHitlera, jehož ponechával vlastním fantaziím. Bormann vždy dohlížel navšechny návrhy ostatních členů Strany. Z Hitlerovy blízkosti odstranilveškerou administrativní práci a osvobodil tak Vůdce od nudného papírování.Řídil Hitlerův osobní program a rozhodoval o tom, kdo k Hitlerovi má přístupa kdo nikoliv. Adolf Hitler oceňoval tyto služby tím, že Bormanna označovalza "mého nejvěrnějšího stranického kamaráda".

Martin Bormann byl také hlavou Volkssturmu, polovojenské organizaceněmeckého civilního obyvatelstva, jejímž úkolem bylo škodit Spojencům přiobsazování Říše. Ani v době ohrožení Říše Bormann neopustil své Machiavellihobyrokratické intriky proti svým rivalům. Zřejmě to byl on, kdo způsobil,že Hermann Göring a Heinrich Himmler upadli v posledních dnech válkyve Vůdcovu nemilost.

Martin Bormann byl nejzáhadnější a nejzlověstnější postavou Třetí říše.Podepsal Hitlerovu politickou závěť, byl svědkem při svatbě Adolfa Hitleras Evou Braunovu, byl přítomen v okamžiku jejich sebevraždy v bunkru podŘíšským kancléřstvím. Podle Vůdcova příkazu "dal přednost zájmům národapřed svými vlastními" a 30. dubna 1945 opustil bunkr. Co se s ním stalodále, je dodnes předmětem spekulací.

Podle Hitlerova osobního řidiče Ericha Kempky Bormann zahynulpři pokusu probít se přes ruské linie, když jeho tank dostal zásah protitankovýmgranátem. Kempka tvrdil, že viděl Bormannovo mrtvé tělo. Vůdce Hitlerovymládeže Artur Axmann na druhé straně věřil, že Bormann spáchal sebevraždua tvrdil, že jeho mrtvolu viděl 2. května 1945 v Invalidenstrasse jižněod řeky Sprévy v Berlíně.

Dohady a domněnky ale zůstaly. Počátkem roku 1946 se objevila zpráva,že Bormann se nachází v severoitalském klášteře. V témže roce jeho manželkaGerda, zuřivá nacistka a dcera nejvyššího stranického soudce WalteraBucha, zemřela v jižním Tyrolsku na rakovinu. Do posledních dní životase domnívala, že jejich deset dětí přežilo válku. Poznamenejme, že ještěv 90. letech 20. století žila Bormannova dcera Irmgarda, která bylapřesvědčena, že její otec plnil pouze přání Adolfa Hitlera.

Objevila se také domněnka, že Martin Bormann uprchl podobně jako řadajiných nacistů přes Řím do Jižní Ameriky, kde se skrýval v Argentině jakomilionář v ústraní. Cestoval také do Brazílie a Chile, kde se měl setkatse svými dětmi.

Mezinárodní vojenský soudní tribunál v Norimberku 1. října 1946 v nepřítomnostiodsoudil Martina Bormanna jako válečného zločince k trestu smrti. V dubnu1973 byl nejvyšším soudem Spolkové republiky Německo prohlášen za mrtvého,ale jeho osud zůstává dodnes opředen tajemstvím.
 

 

Alfred Rosenberg
(1893 - 1946)

Alfred Rosenberg byl synem východopruského velkostatkáře, ruskýmNěmcem pocházejícím z Revelu v carském Rusku. Před válkou vystudoval architekturuv Moskvě. Po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku však odjel do Německanaplněn protibolševickými a protižidovskými pocity.

V Německu vstoupil do NSDAP a v roce 1921 se stal vydavatelem a šéfredaktoremústředního orgánu NSDAP "Völkischer Beobachter". Zúčastnil se neúspěšnéhonacistického pokusu o převrat v roce 1923. Když byl Hitler v roce 1924zatčen, stanul přechodně v čele strany. Nebyl však schopným vůdcem. Kdyžse Hitler vrátil, přenechal Rosenbergovi oblast teorie nacismu a vzdělávání.V letech 1933 až 1945 byl reichsleiterem a šéfem zahraničně politickéhoúřadu NSDAP. Od roku 1934 byl pověřencem Vůdce pro dohled nad duchovnía světonázorovou výukou v NSDAP. V letech 1941 až 1945 byl říšským ministrempro obsazená východní území. Měl sice jen velmi malé faktické pravomoci,avšak podílel se na masových deportací Židů do vyhlazovacích táborů, loupenímajetku a ideologicky zdůvodňoval vyhlazovací politiku nacistů.

Rosenberg byl nacistickým ideologem a autorem částečně nesrozumitelnéknihy "Mýtus 20. století" (Der Mythus des XX. Jahrhunderts, München,1938) a knihy "Krev a půda" (Blut und Boden). V těchtoknihách Rosenberg uvádí, že v historii lidské civilizace měli vždy vedoucíroli vysocí, světlovlasí a modroocí árijci, kteří se objevovali již vestarém Egyptě, na Blízkém východě a v Římské říši, aby árijskou civilizacizbavovali méněcenných ras. V knize "Mýtus 20. století" autor prohlašujeČechy a Poláky za bezcenné, degenerované a impotentní netvořivé národy.Češi jsou podle Rosenberga národ neschopný, barbarský a zbabělý.

V roce 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem k trestusmrti oběšením.
 

 

Wilhelm Frick
(1877 - 1946)

V letech 1900 až 1923 byl Frick bavorským úředníkem. V roce 1923 vstoupildo NSDAP a účastnil se Hitlerova mnichovského pokusu o státní převrat.Od roku 1924 byl poslancem Říšského sněmu a od roku 1928 předsedou parlamentníhoklubu NSDAP. Od roku 1930 byl ministrem vnitra a lidové osvěty v Durynsku.V letech 1933 až 1943 byl říšským a pruským ministrem vnitra. Zavedl opatření,která rozšířila vliv nacistické strany na stát. Jako šéf policie se dostaldo sporu s Heinrichem Himmlerem, který chtěl mít pod kontrolou bezpečnostníslužbu. Byl nucen předat Himmlerovi pořádkovou a bezpečnostní policii (SiPo).

20. srpna 1943 se stal říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava,avšak měl pouze malý vliv, protože skutečným vládcem byl Karl HermannFrank. V roce 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem vNorimberku za zločiny proti lidskosti k trestu smrti oběšením.
 

 

Dr. Hans Frank
(1900 - 1946)

Hans Frank byl mnichovský advokát. Účastnil se nacistického pokusuo převrat v roce 1923. Od roku 1927 byl právníkem NSDAP a od roku 1929do roku 1942 vedl právní oddělení Úřadu říšského vedoucího NSDAP.

V roce 1930 se stal poslancem Říšského sněmu. V roce 1933 se stal předsedouNěmecké akademie právních věd a od prosince 1934 do roku 1939 byl bavorskýmministrem spravedlnosti.

Od roku 1939 po porážce Polska do roku 1945 byl generálním guvernéremgenerálního gouvernementu Polsko a od roku 1940 stál v čele Ústavu provýzkum východu, který se zabýval zejména likvidací podrobených slovanskýchnárodů. Jako generální guvernér byl zodpovědný za vyvražďování Židů v polskýchvyhlazovacích a koncentračních táborech. Působil jako nejvyšší správníorgán v přímém spojení s veliteli německých okupačních jednotek, vyššímvedoucím SS a bezpečnostní policií SD.

Frank byl bezohledný, citově nevyrovnaný člověk, který dával Polákůmnepokrytě najevo, že "jim vládne vyšší rasa". Polsko rozdělil na čtyřičásti. Nechal vykrádat zásoby různého zboží a potraviny. Vydal příkaz kfyzické likvidaci polské inteligence. Dále vydal příkaz ke shromážděnívšech polských Židů a k jejich odeslání do vyhlazovacích táborů v Osvětimi(Auschwitz - Birkenau) a v Treblince. 4. srpna 1942 schválil projektna osídlení prostoru Zamosce a Lublin Němci z Besarábie a pobaltských území,což vedlo k hromadným deportacím polského obyvatelstva. Součástí tohotoprojektu byly hromadné popravy Poláků a Židů.

Když Polsko obsazovala Rudá armáda, pokusil se několikrát o sebevraždu.V srpnu 1944, když vrcholilo Varšavské povstání, odstoupil ze své funkce.V roce 1946 odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem k trestu smrti oběšením.
 

 

Fritz Sauckel
(1894 - 1946)

Fritz Sauckel byl od roku 1923 členem NSDAP a od roku 1927 gauleiterem(župním vedoucím) NSDAP v Durynsku. Od roku 1933 byl říšským místodržícímDurynska. Od roku 1942 do konce roku 1944 byl generálním zmocněncem propracovní nasazení. V zájmu udržení válečné výroby zajistil deportace vícenež 5 miliónů lidí do Německa (totální nasazení) a odhadl, že jen asi 200tisíc lidí přijelo do Německa dobrovolně. Po roce 1943 se jeho úřad dostaldo značných problémů, protože nastal nedostatek pracovních sil. Z mnohaokupovaných území proto organizoval odvody lidí na nucené práce, při nichždocházelo k častým násilnostem. Mnoho zahraničních dělníků v německýchměstech zahynulo při náletech spojeneckých bombardérů. V roce 1944 se Sauckelovipodařilo získat dostatek pracovních sil, takže válečná výroba v Německudokonce stoupala. Ztráta okupovaných území a rozvrat německého průmyslua dopravní infrastruktury spojeneckým bombardováním však vedly ke zhrouceníněmeckého zbrojního průmyslu.

V roce 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberkujako válečný zločinec k trestu smrti oběšením.
 

 

Artur von Seyss-Inquart
(1892 - 1946)

Artur von Seyss-Inquart byl rakouský nacista, který připravilpůdu pro připojení Rakouska (Anschluss) k Německu a v letech 1940až 1945 byl říšským komisařem v Holandsku.

V době, kdy byla NSDAP v ilegalitě, se stal jejím tajným rakouským představitelem.V roce 1938 byla NSDAP v Německu povolena a Seyss-Inquart byl na Hitlerůvnátlak v únoru 1938 jmenován rakouským kancléřem Schuschniggem ministremvnitra, pod jehož kontrolu spadala policie. Seyss-Inquart dostával pokynypřímo z Berlína a působil prakticky nezávisle na rakouském kancléři. 11.března 1938, když německé jednotky stály na hranicích s Rakouskem, bylSeyss-Inquart jmenován kancléřem a zorganizoval převzetí moci nacisty.13. března 1938 podepsal dokument o připojení Rakouska ke Třetí říši (Anschluss).Od března 1938 do října 1939 byl říšským místodržícícím v Rakousku.

V říjnu 1939 se stal zástupcem Hanse Franka v generálním gouvernementuPolsko. Od roku 1939 byl říšským ministrem. V květnu 1940 se stal říšskýmkomisařem Holandska, získal úplnou kontrolu nad veškerou holandskou státnísprávou a zcela ji podřídil německému válečnému hospodářství. Za své působeníse zodpovídal přímo Vůdci a do jeho záležitostí nemohli zasahovat ani holandštínacisté. V březnu 1941 získal právo použít v případě odporu proti nacistickémoci zkrácené soudní řízení. Ukládal velké kolektivní pokuty, pronásledovalodpůrce režimu, konfiskoval majetek Židů a nepřátel Říše. Nechal deportovat117 tisíc Židů do koncentračních táborů a donutil 5 miliónů Holanďanů pracovatpro Říši. V roce 1943 v zájmu Říše nechal zabavit textil a spotřební zboží.

V květnu 1945 byl zatčen kanadskými jednotkami a Mezinárodním vojenskýmtribunálem v Norimberku byl odsouzen k trestu smrti oběšením.
 

 

Julius Streicher
(1885 - 1946)

Julius Streicher svým až patologickým antisemitismem patřil knejsurovějším a nejprimitivnějším nacistům.

Svoji kariéru zahájil krátce po 1. světové válce, kdy se stal spoluzakladatelemNěmecké socialistické strany, v níž působil od roku 1919 do roku 1922.Tato strana byla největším soupeřem Hitlerovy nezkušené NSDAP až do doby,kdy Hitler Streichera přesvědčil, aby s řadou svých stoupenců přešel kněmu. V roce 1922 se obě strany sloučily. Tímto krokem Streicher Hitleroviznačně pomohl a Hitler mu to nikdy nezapomněl. Streicher se podílel naneúspěšném převratu ve Felderrnhalle 9. listopadu 1923 a v témžeroce založil noviny Der Stürmer, které vydával až do roku 1943. Tyto novinybyly polooficiální a soustřeďovaly se na vulgární senzace a byly silněprotižidovsky a protikomunisticky zaměřené. V letech 1924 až 1940 vykonávalfunkci gauleitera. V roce 1935 zinscenoval norimberský sjezd, kde bylypřijaty tzv. Norimberské zákony, které byly ostře zaměřeny proti Židům.

Přestože byl Streicher oddán Vůdci, který ho vždy chránil, byl přílišzkorumpovaný a měl příliš špatnou pověst, takže nemohl dostat žádnou významnouvládní funkci. V roce 1940 byl postaven před soud a odsouzen za zpronevěryžidovského majetku. Byl odvolán ze své funkce gauleitera a zbytek válkystrávil na svém statku.

Po válce byl Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku odsouzenza válečné zločiny k trestu smrti oběšením.
 

 

generálplukovník Alfred Jodl
(1890 - 1946)

Alfred Jodl byl původně bavorským důstojníkem dělostřelectva.

V roce 1938 se stal náčelníkem operačního oddělení Vrchního velení armádyOKW (Oberkommando der Wehrmacht). V roce 1939 byl jmenován náčelníkemštábu Wehrmachtu. V této funkci se podílel na řízení tažení do Polska.12. prosince 1939 projednal s Hitlerem, Keitelem a Raederem útok na Norsko,poté do západní Evropy. Aktivně se účastnil plánování útoku na Řecko aJugoslávii. 29. července 1940 uložil svému štábu úkol vypracovat útok naSovětský svaz, pro který se Hitler rozhodl. Plán operace Barbarossa obsahovaltaké směrnici o likvidaci politických komisařů Rudé armády. WilhelmKeitel jako velitel OKW byl poněkud slabý a veškerá taktická rozhodnutíponechával na dynamickém Jodlovi. Jodl se účastnil porad, které se za Hitlerovavedení konaly dvakrát denně. Hitlerovu strategii převáděl do konkrétníchtaktických operací. V roce 1944 byl povýšen na generálplukovníka.

Týden po Hitlerově sebevraždě 7. května 1945 podepsal v Remeši (Reims)bezpodmínečnou kapitulaci německé armády. Byl souzen za válečné zločinyMezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a odsouzen k trestu smrtioběšením.
 

 

polní maršál Wilhelm Keitel
(1882 - 1946)

V letech 1938 až 1945 zastával funkci náčelníka Vrchního velitelstvíbranné moci (OKW, Oberkommando der Wehrmacht). Hitler si ho vybralpro jeho neprůbojnou povahu a servilnost. Hitlerovy rozkazy prováděl vždybez dotazů a proto si vysloužil přezdívku Lakaitel (Lakai =lokaj, sloužící). Podílel se na většině strategického rozhodování pouzetím, že Hitlerovi radil, když ho Vůdce o radu požádal. 19. srpna 1940 byljmenován polním maršálem. Většinu práce OKW vykonával jeho náčelník štábuAlfred Jodl. Keitel se však účastnil všech důležitých porad, na nichž serozhodovalo o útocích německé armády.

8. května 1945 podepsal v Berlíně bezpodmínečnou kapitulaci. Byl souzenza válečné zločiny Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a odsouzenk trestu smrti oběšením.
 

 

Poprava nacistických zločinců 16. října 1946

Hermann Wilhelm Göring unikl šibenici požitím jedu ve své celekrátce předtím, než ostatních deset odsouzených nacistických zločinců bylopopraveno oběšením. Požil kyanid draselný, který měl ukryt v malé měděnékapsli.

Tehdejší druhý muž Třetí říše v nacistické hierarchii zemřel pouhé dvěhodiny předtím, než měl být vyveden na šibenici postavené v malé, dobřeosvětlené tělocvičně jen 35 yardů od vězeňského bloku, kde strávil poslednídny svého života.

Göringovo první místo při popravách zaujal německý ministr zahraničíJoachim von Ribbentrop. Dále byli popraveni v uvedeném pořadí polnímaršál Wilhelm Keitel, šéf nacistické bezpečnostní policie SD ErnstKaltenbrunner, nacistický ideolog a říšský ministr pro obsazená východníúzemí Alfred Rosenberg, generální guvernér na území Polska HansFrank, nacistický ministr vnitra Wilhelm Frick, generální zmocněnecpro pracovní nasazení Fritz Sauckel, generálplukovník AlfredJodl a gauleiter (župní stranický vedoucí) a zuřivý antisemita JuliusSteicher. Posledním popraveným byl Arthur Seyss-Inquart, gauleiterHolandska a místodržící v Rakousku.

Jak přicházeli na šibenici, všichni z deseti odsouzených prokázali určitouosobní statečnost. Někteří na šibenici kráčeli vzdorně, jiní rezignovaněa někteří prosili Boha o milost.

Všichni s výjimkou Alfreda Rosenberga na popravišti pronesli krátkouposlední řeč. Jediným, kdo se v posledních minutách života zmínil o AdolfuHitlerovi a nacistické ideologii, byl Julius Streicher.

Tři načerno natřená dřevěná popraviště stála uprostřed tělocvičny, místnostiasi 33 stop (1 stopa = 0,3048 metrů) široké a 80 stop dlouhé s plastovýmistěnami, které byly místy popraskané. Tuto tělocvičnu používali ještě třidny před popravami američtí strážní pro basketbal. Střídavě se používalydvě šibenice a třetí měla být použita v případě potřeby. Odsouzení bylypopravováni po jednom. Avšak aby popravy probíhaly rychleji, vojenská policieodcházela do věznice pro dalšího odsouzeného, ještě když předchozí viselna oprátce.

Deset mocných mužů Hitlerovy Třetí říše, která měla trvat tisíc let,svůj život ukončilo výstupem po třinácti dřevěných schodech na dřevěnouplošinu o tloušťce asi osmi palců (1 palec = 25,4 mm) a osmi stop široké.

Oprátky byly zhotoveny z krouceného, zřejmě konopného provazu, kterýbyl upevněn na dvou místech. Pro každého odsouzeného byla použita nováoprátka.

Když se propadliště otevřelo, odsouzený se propadl na jeho dno, kterébylo ze tří stran uzavřeno dřevěnými prkny a zakryto černým plátnem načtvrté straně. Nikdo kromě lékaře a popravčího tedy nemohl sledovat smrtelnékřeče oběšenců.

Joachim von Ribbentrop vstoupil do popravčí místnosti v 1:11norimberského času. Ve dveřích se s ním dva strážní, kteří ho přivedli,zastavili a třetí mu sejmul kovová pouta a nahradil je koženými řemínky.

Původně se předpokládalo, že obvinění budou na popraviště z cely přicházetbez pout, avšak po Göringově sebevraždě byli všichni spoutáni.

Joachim von Ribbentrop až do poslední chvíle zdánlivě zachovávalklid. Strnulým krokem v doprovodu dvou strážných přišel k popravišti, avšakna otázku úředníka, aby uvedl své jméno, nejprve neodpověděl. Teprve poté,co ho úředník znovu vyzval, téměř vykřikl "Joachim von Ribbentrop" a pakbez zaváhání vystoupil po schodech na popraviště.

Když stál na popravišti tváří v tvář svědkům popravy, zdálo se, že zatnulzuby. Pak vztyčil hlavu se svou starou arogancí. Když byl vyzván, aby proneslposlední slova, řekl: "Bůh ochraňuj Německo" a dodal: "Mohu ještě něcoříci?"

Pak bývalý diplomatický čaroděj nacistické říše pronesl hlasitě a pevněsvá poslední slova: "Mým posledním přáním je, aby Německo dosáhlo své podstatya pak aby bylo dosaženo porozumění mezi Východem a Západem. Přeji světumír."

Když mu popravčí navlékal na hlavu černou kapuci, von Ribbentrop sedíval před sebe. Pak mu popravčí nasadil na krk oprátku, stlačil páku avon Ribbentrop zmizel v propadlišti.

Polní maršál Wilhelm Keitel byl prvním vojenským velitelem, kterýbyl odsouzen podle nového principu mezinárodního práva, podle něhož seprofesionální vojáci nemohou vyhnout potrestání za vedení agresivní válkya za zločiny proti lidskosti obhajobou, že plnili pouze rozkazy nadřízených.

Wilhelm Keitel vstoupil do popravčí místnosti dvě minuty poté,co von Ribbentrop zmizel v propadlišti a ještě visel na oprátce. Ribbentropovotělo však bylo skryto na dně propadliště uvnitř první šibenice a jediné,co bylo vidět, byl napjatý provaz.

Keitel nebyl tak napjatý jako von Ribbentrop. Držel svoji hlavu pevněvztyčenou, ruce měl podél těla a k šibenici přišel téměř vojenským krokem.Na výzvu úředníka hlasitě uvedl své jméno a vystoupil po schodech na šibenicijako by to byla tribuna přehlídky německých armád.

Jistě nepotřeboval pomoc strážných, kteří ho drželi za ruce a vedlina šibenici. Když stál na popravišti, rozhlížel se kolem sebe pevným pohledemhrdého pruského důstojníka. Jeho poslední slova, která pronesl pevným hlasem,zněla: "Prosím Všemohoucího Boha, aby byl milosrdný k německému lidu. Vícenež dva milióny německých vojáků zemřelo přede mnou za svou otčinu. Nyníbudu následovat své syny - vše pro Německo."

Svědci se shodli, že Wilhelm Keitel projevil před popravou víceodvahy než v soudní síni, kde se snažil svalit veškerou vinu na Hitlera,který jako Vůdce selhal. Keitel tvrdil, že nenese žádnou zodpovědnost zarozkazy, které od Hitlera obdržel.

Když byl Keitel popraven, nastala krátká přestávka. Americký plukovník,který řídil popravy, požádal generála zastupujícího Spojené státy americkéve Spojenecké kontrolní komisi, zda si přítomní mohou zakouřit. Po souhlasnéodpovědi si téměř všichni z asi třiceti zúčastněných zapálili cigaretu.Důstojníci a příslušníci vojenské policie nervózně přecházeli po místnostinebo prohodili navzájem několik slov, zatímco dopisovatelé tisku zuřivězapisovali poznámky o této historické události.

V těchto několika minutách americký vojenský lékař a ruský vojenskýlékař přešli do vnitřku první šibenice. Ve 1:30 oba hovořili s americkýmplukovníkem. Plukovník se obrátil k úředním svědkům a prohlásil: "Tentomuž je mrtev".

Dva vojenští policisté rychle vešli do vnitřku první šibenice. Popravčívelkým vojenským nožem odřízl oprátku. Mrtvé tělo Joachima von Ribbentropabylo přeneseno do vzdáleného rohu místnosti, kde bylo během necelých desetiminut uloženo pod černé plátno.

Plukovník řídící popravy požádal všechny zúčastněné, aby uhasili a odložilicigarety. Další plukovník odešel pro dalšího odsouzeného, jímž byl ErnstKaltenbrunner. Do popravčí místnosti vstoupil v 1:36 hodin. Na soběměl svetr pod svým modrým kabátem. Se svou hubenou až vychrtlou tváří zbrázděnoustarými jizvami se bývalý Heydrichův nástupce ve funkci šéfa bezpečnostníslužby vyděšeně rozhlédl po místnosti.

Se sevřenými rty nervózně a strnule přišel v doprovodu dvou strážnýchk šibenici. Na dotaz úředníka uvedl tichým a slabým hlasem své jméno. Kdyžstanul na popravišti, krátce promluvil s římsko-katolickým knězem americkéarmády. Jeho poslední slova byla: "Vroucně jsem miloval německý národ asvoji otčinu. Plnil jsem povinnosti podle zákonů mého lidu a lituji, ženyní je můj národ veden muži, kteří nejsou vojáky, a že jsem byl obviněnze zločinů, o nichž nic nevím."

Přitom jedním z jeho podřízených byl Rudolf Hoess, který podlejeho přímých rozkazů nechal zavraždit v plynových komorách v koncentračnímtáboře Auschwitz Birkenau asi 3 milióny lidí.

Když mu popravčí navlékal na hlavu černou kapuci, Kaltenbrunner ještěhovořil slabým hlasem a jeho poslední slova patřila Německu: "Mnoho štěstí,Německo". Byl popraven v 1:39 hodin.

Polní maršál Wilhelm Keitel byl prohlášen za mrtvého v 1:44 hodin ao tři minuty později strážní jeho tělo přenesli do vzdáleného rohu místnosti.Šibenice byla připravena pro dalšího odsouzeného.

Alfred Rosenberg se při vstupu do místnosti nepřítomně rozhlédlkolem sebe. Nevypadal nervózně, když strnule přešel k šibenici. Na výzvuúředníka uvedl své jméno a na otázku, zda chce něco říci odpověděl, ženikoliv. Přestože byl atheista, na šibenici přišel v doprovodu protestantskéhokněze, který se za něj krátce pomodlil.

Rosenberg se na kněze jen krátce a bez zájmu podíval. Popravčí mu navléklna hlavu černou kapuci a na krk oprátku a o devět sekund později Rosenbergzmizel v propadlišti.

Nakrátko zavládlo ticho, než byl v 1:52 hodin Ernst Kaltenbrunner prohlášenza mrtvého.

Dalším odsouzeným byl Hans Frank. Byl jediným z obviněným, kdodo místnosti vstoupil s mírným úsměvem. Frank ve vězení konvertoval kekatolické víře. Přestože nervózně polykal, zřejmě byl přesvědčen, že tentotrest za jeho ďábelské činy je spravedlivý.

Na dotaz úředníka tiše uvedl své jméno a jako poslední svá slova uvedl:"Děkuji za způsob zacházení a prosím Boha, aby mne milosrdně přijal." Kdyžmu popravčí navlékal na hlavu černou kapuci, Frank zavřel oči a těžce polknul.

Dalším odsouzeným byl devětašedesátiletý Wilhelm Frick. Do popravčímístnosti vstoupil ve 2:05 hodin, šest minut poté, co byl Rosenberg prohlášenza mrtvého. Těžce vystoupil po třinácti schodech na šibenici. Jeho posledníslova byla: "Ať žije věčné Německo".

Dalším odsouzeným byl Julius Streicher, který vstoupil do popravčímístnosti ve 2:12 hodin. Když mu byla sejmuta kovová pouta a jeho rucevolně visely podél těla, tento ošklivý trpasličí muž upřel pohled na třišibenice stojící před ním. Pak se rozhlédl po místnosti a jeho oči se krátcezastavily na malé skupince účastníků. Jeho ruce byly spoutány za zády koženýmiřemínky. Dva strážní, každý z jedné strany, ho přivedli k první šibenicivlevo od vchodu do místnosti. Streicher strnule přešel asi na šest stopod prvního schodu na šibenici a jeho tvář se nervózně škubala.

06.09.09 19:04
Vedral Václav




Dnes je:



A svátek má:

TOPlist







Moje spotřeba Měření rychlosti internetu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one