grepolis.jpg
grepolis1.jpg
Stavěj velkolepá města, navazuj mocná spojenectví, využívej moci bohů, dobývej svět!
Tuto hru hraji, připadá mi to jako remix travian, divokých kmenů a kingsage...
Prozatim toho nemám objeveno tolik, ale vypadá to na docela dobrou hru....vyzkoušejte :-)

KLIKNI na OBRÁZEK a HRAJ

Jak žít s vědomím, že můj otec byl VÁLEČNÝ ZLOČINEC?

"Celý život nosím cejch. Dobře vím, že ať se budu k ostatním lidem chovat sebelépe, nikdy se ho nezbavím," říká mi MARTIN BORMANN, syn Hitlerova sekretáře a říšského vedoucího Martina Bormanna.

Martin Bormann (vlevo) a Heinrich Himmler (vpravo) v roce 1939 na Dni říšských veteránů

Foto: Isifa.com

Bývalý katolický kněz Martin Bormann jr., kterého jeho blízcí stále oslovují otče, patří k řadě lidí, jež jsem v poslední době vyhledal a navštívil. Jedno mají společné: Celý život jsou nuceni vyrovnávat se s vinou svých otců.

Hovořil jsem postupně s dětmi či příbuznými Martina Bormanna, Reinharda Heydricha, Heinricha Himmlera, ale také s dětmi obyčejných nacistických zabijáků, kteří se podíleli na masakru romských žen a dětí ve slovenské obci Čierny Balog anebo stříleli do bezbranných amerických zajatců nedaleko Benešova.

Ne všichni souhlasili, abych všechny jejich názory publikoval. Až na Martina Bormanna nedali souhlas ke zveřejnění svých fotografi í. Jejich přání jsem pochopitelně vyhověl. A více než kdy jindy jsem si uvědomil, jak je svět nespravedlivý. Ti lidé za války nic zlého neudělali, mnozí z nich vedou příkladné životy - a přesto nesou punc Kainova znamení.


HEYDRICH PÍŠE ŠPIDLOVI

OTEC: REINHARD HEYDRICH

SS-Obergruppenführer

Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě, který v roce 1942 na konferenci ve Wannsee vyhlásil program tzv. konečného řešení židovské otázky. Zemřel na následky atentátu československých parašutistů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše.

SYN: VZDĚLANÝ A PŘEDVÍDAVÝ ČLOVĚK

Mladší Heydrichův syn Heider, někdejší člen představenstva firmy Dornier, si už před lety pořídil luxusní letní sídlo nedaleko Mnichova. Stačí od jeho světle omítnuté vily sejít pár set metrů dolů a stojím na břehu rozlehlého jezera s desítkami kotvících jachet a s příjemnou restaurací - mimochodem zdejší personál tvoří z velké části číšníci a servírky ze Slovenska.

Heydrichovi se svými dětmi. Vpravo dole mladší syn Heider ...

Foto: reinhardheydrich.org

Heideru Heydrichovi jsem nejprve poslal dopis. Nereagoval. Napsal jsem podruhé. Odpověděl v tom smyslu, že se s českými novináři scházet nechce. Telefonoval jsem mu a nakonec ho zkusil navštívit. Při osobním kontaktu je větší šance přesvědčit druhého člověka o svém záměru a o tom, že nezneužiju jeho případné důvěry.

Heider Heydrich byl strohý, ale korektní. O minulosti mluvit nechtěl. Žije přítomností a třeba také tím, jaké ekonomické problémy sužují v současné době Německo. Nezapřel v sobě bývalého špičkového manažera. A také politika. Před několika lety se stal předsedou odbočky Křesťanskodemokratické unie (CDU). Později z ní ale vystoupil.

Přece jen mě zajímalo, zda si pamatuje na své dětství v Panenských Břežanech. A co je pravdy na tom, že na konci války ho matka - tehdy jedenáctiletého -, aby v autě mohla odvézt co nejvíce kořisti, což byli králíci a slepice, poslala pěšky s kolonou uprchlíků přes hranice do Bavorska.

... strýček Adolf byl kmotrem Heidera Heydricha (vlevo).

Foto: reinhardheydrich.org

Na Panenské Břežany si prý pamatuje spíše mlhavě. Ovšem na cestu přes hranice si vzpomíná docela dobře. Také na to, jak je kdesi u Vimperku chytli čeští revoluční gardisté a Heider prožíval chvíle skoro až smrtelné úzkosti. I ve svých jedenácti letech tušil, co by asi následovalo, kdyby někdo přišel na to, že je synem Heydricha. Ty chvíle strachu v něm nadlouho uvízly.

Svět je plný paradoxů. Syn Reinharda Heydricha, který se chystal tolik nenáviděné Čechy vyhladit, případně poněmčit, poslal 23. ledna 2007 dopis českému eurokomisaři Vladimíru Špidlovi. Připojil k němu otevřený list, zveřejněný v novinách Süddeutsche Zeitung, v němž analyzuje mimo jiné sociální situaci v Německu. Bojuje za lepší podmínky starých lidí, kteří nepobírají důchody od státu, ale od konkrétních podniků. Je to dopis vzdělaného, předvídavého, a hlavně sociálně cítícího člověka.


ZABIJÁK Z KONOPIŠTĚ

OTEC: HEINZ KURECK

SS-Oberscharführer

Nedoučený pekař vstoupil v roce 1939 do jednotek SS. Prodělal tažení do Francie a dalších západních zemí, včetně Belgie a Nizozemska. V roce 1943 působil ve výcvikovém prostoru SS Benešov a byl dozorcem v koncentračním táboře pro židovské míšence v Bystřici u Benešova. Podle několika svědectví měl 19. dubna 1945 společně s SS-Oberscharführerem Erichem Merwitzem postřílet šest zajatých amerických letců.

SYN: MATKA SE TO DOZVĚDĚLA

Obrýlený muž mě vede hřbitovem. Rozlehlá pláň. Všude kolem vysoké stromy. Najednou stojíme před nevelkým hrobem. "Tady leží můj otec," řekne onen muž. Heinz Kureck měl - na rozdíl od šesti Američanů, jež pomáhal postřílet a posléze i zahrabat - okázalý pohřeb.

Bylo 19. dubna 1945, necelé tři týdny před koncem války. Jeden z amerických bombardérů, které přelétaly nad Benešovem, dostal zásah. Osádka musela letoun opustit. Seskok se podařil. Letci ovšem netušili, že zdejším esesmanům jsou jakékoliv konvence o válečných zajatcích, lidově řečeno, ukradené. A tak esesmani Heinz Kureck a Erich Merwitz neozbrojené Američany nedaleko Konopiště postříleli a zahrabali. Na hrob, aby nebyl později odhalen, nahrnuli kompost. V sedmdesátých letech minulého století se o celý případ začala zajímat tehdejší Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Vznikl obsáhlý Pamětní spis, jehož kopie včetně několika desítek autentických svědeckých výpovědí, fotografi í a jiných dokumentů putovala do Spolkové republiky Německo. Aktéři tehdejších událostí se ocitli před německými vyšetřovateli.

Také Heinz Kureck.

A výsledek vyšetřování? V případě Kurecka nešlo prý o vraždu v pravém smyslu slova. "Jedná se o pomoc k usmrcení z nízkých pohnutek," stojí doslova v dokumentu německých vyšetřovatelů. Vzhledem k tomu, že německá justice se může zabývat nacistickými válečnými zločiny pouze ve chvíli, kdy je podezření z konkrétní vraždy, mohl být tehdejší jeřábník Heinz Kureck v klidu.

"Jenomže se tenkrát stalo, že moje matka otevřela otci obsílku," vypráví Kureck jr. "A dozvěděla se, co se tenkrát stalo. Úplně to změnilo jejich vztah. I když už řadu let nebyl zrovna ideální."

Vybavil jsem si návštěvu u paní Kureckové. Na otázku, jestli její muž měl nějaké zájmy či koníčky, po delším váhání odpověděla: "Jo, měl. Ženy. A bylo mu jedno jaké."

Ještě chvíli stojíme mlčky nad hrobem. "Ptal jste se někdy otce na to, co se tenkrát v Čechách přihodilo?" obrácím se na pana Kurecka.

"Jednou. Ale byl se mnou rychle hotov. V Čechách prý nikdy nebyl. A žádnou vraždu mu prý nedokázali, tak co. Avšak vím, že se od té doby, co se ocitl před vyšetřovateli, hodně změnil. Jako by ho něco tížilo. Pak začal být nemocný. Dostal Parkinsona, hodně se trápil. A nakonec zemřel na infarkt. Stále si kladu otázku, jestli to byl nějaký trest. Také se ptám, co to vlastně bylo tenkrát za dobu, která přinutila některé lidi, aby dělali tak strašné věci."


ZATVRZELÁ PANÍ GUDRUN

OTEC: HEINRICH HIMMLER

SS-Reichsführer

Po Hitlerovi druhý nejmocnější muž třetí říše. Jako velitel represívních složek byl bezesporu jedním z největších válečných zločinců všech dob. Když ho v zajetí Britové poznali, spáchal sebevraždu, požil jed.

DCERA: PODPORUJE BÝVALÉ NACISTY

Bylo to v roce 1997. V příjemném penziónu v Pullachu nedaleko Mnichova trávil své dny někdejší dozorce SS z Malé pevnosti Terezín Anton Malloth. "Víte, co je to za ženskou, co ho doprovází?" řekla mi Mallothova sousedka poté, co jsem jí ukázal jednu z fotografi i pořízených při Mallothových procházkách. "To je Himmlerova dcera."

Věděl jsem dobře, o koho se jedná. Gudrun Burwitzová-Himmlerová stála už v roce 1953 u založení organizace Stille-Hilfe. Cílem Tiché pomoci, financované například některými významnými podnikatelskými subjekty, je pomáhat někdejším nacistům, kteří se dostanou do nesnází. Zejména ve chvíli, kdy se ocitnou před vyšetřovateli. Stille-Hilfe zajišťuje přední právníky, sociální pracovníky, soukromé detektivy, nejrůznější mediální agentury. (Po listopadu 1989 šlo také o tři agentury sídlící v České republice.)

O setkání s paní Burwitzovou, když se mi po dlouhém úsilí konečně podařilo objevit vilu na okraji Mnichova, kde tehdy žila, jsem se pokoušel několikrát. Osobně, také telefonicky. "Moje žena se s vámi nemíní bavit. Jakože se nemíní bavit se žádným novinářem," řekl mi Wulf-Dieter Burwitz. Mimochodem muž, jenž v roce 1952 založil v Německu Viking-Jugend, organizaci, která vycházela z principů organizace Hitlerjugend. O dva roky později spolkové úřady tuto neonacistickou organizaci zakázaly.

Pan Burwitz se mi ozval i o měsíc později, kdy jsem telefonicky poprosil znovu o setkání. "Názor mé ženy je neměnný," řekl důrazně. "Mimochodem, bavili jsme se zrovna o vaší zemi. Nechci se vás dotknout, ale Adolf Hitler měl, pokud jde o Čechy, v mnohém pravdu." Ani jsem nestačil překvapeně polknout, když pan Burwitz pokračoval: "Hitler přece vždycky říkal, že Československo je umělý patvar, jenž nemá nárok na existenci. A vidíte, máte dnes Československo? Nemáte, viďte? Pravda se ukázala." Po těchto slovech jsem pochopil, že si s paní Gudrun asi opravdu nepopovídám.

"Ona za to vlastně ani nemůže," řekla mi kolegyně z rozhlasové stanice v Kolíně. "Je zatvrzelá. Možná je to i tím, co prožila."

Gudrun Himmlerové bylo patnáct roků, když skončila válka. Společně s matkou pak putovaly po internačních táborech v Itálii, ve Francii i v Německu. Po čtyřech letech je Gudrun převezena do kolonie, kde se shromažďují hlavně duševně choří Němci. Zkouší pracovat, ale pokaždé, když najde trochu lepší práci a někdo zjistí, kdo byl jejím otcem, vyhodí ji. Teprve v roce 1951 získala doklad o denacifikaci. V odůvodnění se doslova píše: "Nemůžete odpykat otcovy zločiny, máte však povinnost žít důstojně jako německý státní občan a jít slušně životem."

Provdala se a společně se svým mužem, vyznavačem německého národního socialismu, našli spřízněné duše mezi starými nacisty nebo neonacisty. Možná právě otřesné zkušenosti prožité při dospívání byly počátkem toho, co má německá kolegyně považuje u paní Burwitzové za umanutost nebo zatvrzelost.


OTEC PLNÝ LÁSKY

OTEC: JOZEF OLEJÁR

SS-Scharführer

Vystudovaný lesník z Kežmarku přijal v roce 1939 německé občanství. Vstoupil do SS a bojoval na východní frontě. V roce 1944 se stal příslušníkem operační skupiny Einsatzgruppen 14 - Still, jež se podílela na potlačení Slovenského národního povstání. Později pak příslušníci této jednotky zatýkali a vraždili prchající Židy a další civilní obyvatele. Nedaleko obce Čierny Balog zadrželi 60 Romů. O den později nahnali esesmani ženy a děti do horské koliby, kterou zapálili. Podle mnoha svědectví patřil právě Josef Olejár mezi nejaktivnější zabijáky.

Skvělý otec Josef Olejár ...

Foto: Archív autora

SYN: TÁTA BYL NÁDHERNÝ ČLOVĚK

"To byste ale musel znát mého otce, to byl opravdový obr," směje se můj hostitel, majitel úspěšné firmy, když vzpomíná na svého otce, Josefa Olejára, který se svého času psal jako - Jozef Olejár.

Kromě Jozefa Olejára byl v jednotce Einsatzgruppen 14 - Still i další slovenský esesman, Kornel Liška. Ten byl natolik chladnokrevný, že v polovině 60. let začal - dit z Rakouska, kde našel nový domov, do Bratislavy, k příbuzným. Při jedné z cest ho kdosi poznal. Následovalo zatčení a proces. Díky tomu byl objeven hromadný hrob obětí z Čierného Balogu. Už tehdy se mluvilo i o Jozefu Olejárovi, jeho pobyt byl však údajně neznámý. Nebyla to samozřejmě pravda, žil i s rodinou v malém městě v severním Německu, kde jsem objevil jeho hrob. Stačilo obtelefonovat jednotlivé hřbitovní správy.

... a jeho dílo, exhumované ostatky lidí, které upálil

Foto: Archív autora

"Ne, otec nikdy svou původní vlast nenavštívil," říká mi Olejar junior. "Prý kvůli tomu, že tam vládli bolševici, proti kterým on celý život tvrdě bojoval."

"A jaký byl váš tatínek?"

Muž se rozzáří. "Víte, byl to opravdu nádherný člověk. Pořád něco dělal. Vyřezával ze dřeva, pracoval se dřevem. Miloval hory. Hrozně rád měl zvířata. Psy, kočky. Byl plný lásky."

Vybavil jsem si několik svědectví o událostech v Čierném Balogu. Třeba svědectví Jána Giertliho, jenž se - když viděl, jak Olejár a několik dalších vojáků odvádějí zadržené Romy do koliby - Olejára ptal, co s nimi bude. "Bude po nich. Ale nechápu, proč by tě měli smradlaví Cikáni zajímat?"

Vzpomněl jsem si i na svědectví Margity Mihokové: "Když je vedli, hrozně naříkali. Znáte to. Když Cikáni pláčí, to je jako když hudba hraje. Bylo tam hodně dětí a také žen v jiném stavu. Všechny je nakonec, chudáky, v té kolibě upálili."

... a jeho dílo, exhumované ostatky lidí, které upálil

Foto: Archív autora

"Vím, že otce tenkrát tady, v Německu, kvůli nějakým událostem na Slovensku vyšetřovali," vypráví mi pan Olejar. "Je to ale těžké po tolika letech hodnotit. Víte, extrémní situace s sebou nesou extrémní reakce. To známe z vlastního života. Nikdo neví, kdyby tu teď začaly létat kulky, co by udělal. Ve válce je všechno možné. Jen se podívejte třeba na americký koncentrák na Guantánamu."

"A jak zemřel váš otec?" zajímám se.

"Dostal rakovinu střev a hrozně trpěl. Tak špatný konec si určitě nezasloužil," dodal milující syn.

NIC NENÍ NÁHODA

OTEC: MARTIN BORMANN

Hitlerův osobní tajemník

Od okamžiku, kdy byl jmenován říšským vedoucím (Reichsleiter), začal mít na Hitlera čím dál větší vliv. V dubnu 1943 byl jmenován Hitlerovým tajemníkem. Stal se spolutvůrcem vyhlazovacího programu nacistů a vykonavatelem "totální mobilizace" po roce 1943. Dne 1. května 1945 unikl z Führerova bunkru a byl údajně zabit venku na ulici. Jeho tělo se však nenašlo, což dodnes vede k různým spekulacím.

Martin Bormann ve školní uniformě ...

Foto: Archív autora

SYN: OBDIVUJE IZRAEL

Strýčka Adolfa velmi obdivoval, Hitler byl jeho kmotrem. "Když jsme se ve škole Hitlerjugend dozvěděli, že Vůdce unikl atentátu, měl jsem z toho velkou radost," vzpomíná Martin Bormann jr.

Už necelý rok poté se z patnáctiletého Martina stal štvanec. Prchl do Rakouska, kde pracoval jako zemědělský dělník. Věděl moc dobře, co by se stalo, kdyby prozradil, kdo je. Tvrdí, že se jmenuje Martin Bergmann. Budí se hrůzou, že promluví ze spaní. Se svým traumatem se nakonec svěřil místnímu katolickému knězi. Ten mu poradil, ať o své pravé identitě zatím mlčí. Martin navštěvoval kněze, jak mu to jen čas dovolil, a nacházel cestu k Bohu. Stal se duchovním. Své pravé jméno prozradil až pět let po válce.

V roce 1963 přicestoval na misii do Konga, kde ho zastihl pokus o vojenský převrat. Byl zajat, mučen a čekal na popravu. Osvobodili ho belgičtí parašutisté.

... a v šedesátých letech jako katolický kněz

Foto: Archív autora

"V Africe jste se staral o chudé a sociálně potřebné, a přesto jste za to málem zaplatil životem. Nekladl jste si tenkrát otázku, jak může Bůh takové věci připustit?" ptám se ho.

Usmál se. "Víte, život mě naučil, že nic není náhoda. Tuhle zkoušku jsem prostě musel podstoupit."

Další životní zkouška ho čekala na jaře 1971. Bylo to v Německu. Jel autem, když do něho narazil americký vojenský nákladní vůz. Podle očitých svědků se osobní automobil jedenáctkrát převrátil. On sám přežil. S jedenácti zlomeninami.

"Ani tohle nebyla náhoda," vzpomíná nad fotografií svého zničeného auta. "Nebyla ani náhoda, že k té strážce došlo hned vedle autodílny, proto mě ti lidé mohli s nůžkami na plech včas dostat z hořících trosek. Žádné náhody neexistují."

"Možná to byla Prozřetelnost," řeknu.

"Prozřetelnost, to je možná silné slovo."

"V Německu se kdysi říkalo, že Prozřetelnost chránila i Adolfa Hitlera. Jen si vezměte, kolika atentátům unikl," snažím se pokračovat v tématu.

"Adolf Hitler byl také v rukou Boha. Jenomže se zpronevěřil a dělal zlo. Dodnes nemohu pochopit nejenom já, jak to bylo všechno vůbec možné. Jak to, že tenhle člověk nechal zabít milióny lidí, zcela bezbranných lidí."

Autor článku Stanislav Motl (vlevo) s Martinem Bormannem v současnosti

Foto: Archív autora

Dívám se na fotky z jeho osobního archívu. Vidím ho společně s Adolfem Hitlerem, vidím ho také u Mrtvého moře. V Izraeli. Všimne si toho.

"Víte, mě ta zem fascinuje. Fascinuje mě, jak tam ti lidé proměnili neúrodnou a neutěšenou krajinu v bohatou zemi. A nejenom to. Židé, kteří se sem přistěhovali, jsou různí - Aškenázové, Sefardové, černí etiopští Židé. Jsou jednotní ve víře v jediného Boha a v jeho zákon. Ačkoliv tuto víru a věrnost naplňují v tóře různě. V tom vidím právě tu jedinečnou pluralitu. Mám ty lidi moc rád. Považuji je za své bratry."

13.07.09 09:03
Vedral Václav




Dnes je:



A svátek má:

TOPlist







Moje spotřeba Měření rychlosti internetu.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one